Za mých mladých let… Tak takhle nějak bych už také mohl začínat svá vyprávění. Což o to, věk na to už mám. Jen si nejsem jistý, že by se našel posluchač. Natož čtenář. Ale dejme tomu, alespoň pro tentokrát. (A kdyby náhodou nikdo neposlouchal, tak aspoň já si to rád přečtu.)
Za mých mladých let jsem měl krásné kolo. Jmenovalo se Oscar. Ne, že bych měl ve zvyku dávat věcem jména (nejsem ten typ, co oslovuje mixér nebo se loučí s autem jménem František), ale Oscar byl prostě tak pojmenovaný už z výroby. Byl to krasavec. Horský, s přehazovačkou. Moje první přehazovačka! No páni.
S Oscarem jsme spolu projeli snad všechno. Dědinu, polňačky, lesní cesty, i kdejakou okresku. Byli jsme nerozlučná dvojka. Po příchodu ze školy jsem jen hodil tašku do kouta (často i s domácím úkolem, který měl být na zítra) a už jsem pelášil – utrhnout aspoň třicet kiláčků. Ne že bych je tehdy počítal. Ale byl to rituál.
V televizi tehdy běžel seriál Modrý Pacifik. Nečekejte žádnou filmovou perlu – scénář byl zhruba na úrovni dětských her s akčními figurkami. Ale co mě fascinovalo, byla ta kola! Triky, smyky, skoky… no prostě frajeři. A tak i Oscar skákal, smýkal a sprintoval. A já s ním. Bez dotyku nohy se zemí, s větrem ve vlasech a pocitem, že svět je moje závodní dráha.
Jen s jedním rozdílem – frajeři na obrazovce měli za sebou tým mechaniků, co jim mazali řetěz při každém přejetí přes kaluž. Můj Oscar měl mě. A trochu toho WD-čka, když zrovna bylo doma. Přesto nikdy nezklamal. Nikdy mě nenechal ve štychu. Ani v bahně, ani ve štěrku, ani v dešti. Spolehlivý parťák.
Ale jak to tak bývá – s přibývajícími léty přibývá povinností, starostí… a mizí čas. Oscar pomalu zůstával stát. Nejprve v přístěnku, pak ve sklepě. Pak v jiném sklepě, protože jsme se stěhovali. Ale vždycky se stěhoval se mnou. A i když jsme si občas dali jednu vzpomínkovou vyjížďku, už to nebylo ono.
Až jednou přišla ta poslední. Rozloučili jsme se v dobrém. Oscar putoval dál, darovaný někomu, kdo si ho – snad – zamiloval stejně jako já tehdy. A v duchu si představuju, jak někde stále sviští po cestičkách a rozdává radost.
A tak skončila jedna éra. Ale jak to tak bývá – když člověk jednou okusí svobodu dvou kol, nikdy ji úplně nezapomene.
Příště se podíváme na důvody, proč jsem se rozhodl vrátit do sedla.
(Třeba zjistíte, že ten vítr ve vlasech stojí za trochu toho vrzání v kolenou.)