Otevřel jsem lednici a natáhl se pro poslední kousek dortu. V tom se ozval chladný, lehce povýšený hlas:
„Opravdu si myslíš, že tohle je správná volba?“
Leknutím jsem málem upustil talíř. Zamrkal jsem na displej na dveřích, kde se objevil nápis: „Vaše BMI naznačuje, že byste měl zvážit alternativu. Možná jogurt?“
„Cože?!“ vyhrkl jsem. „Od kdy lednice řeší, co jím?“
„Od té doby, co mám přístup k vašim zdravotním údajům a historii nákupů,“ odpověděla klidně. „Vidím, že jste včera v noci snědl celou pizzu. Byla dobrá?“
Zrudl jsem. „To… jak…?“
„Záznamy doručení z vaší oblíbené pizzerie. A podle otisků prstů na krabici to byla jednočlenná oslava.“
„To je narušení soukromí!“
„Ne, to je optimalizace vašeho životního stylu,“ opravila mě lednička. „Mám vám připomenout, že jste si před měsícem nastavil cíl zhubnout pět kilo?“
„To jsem byl mladší a naivnější!“
„A evidentně i motivovanější,“ podotkla suše.
Zamračil jsem se na ní. „Dobře, tak co mi doporučuješ?“
Na displeji se objevil seznam: „Mrkev, brokolice, hummus.“
„Budu si tě muset hacknout,“ zamumlal jsem.
„A já zase mohu poslat váš zdravotní stav přímo vaší matce. Myslím, že by jí to zajímalo.“
Strnul jsem. Chvíli jsme na sebe mlčky zírali – já a moje vlastní chytrá, pasivně-agresivní lednička. Pak jsem rezignovaně sáhl po jogurtu.
„Správná volba,“ pochválila mě.
Mám pocit, že se právě zrodil nový druh diktatury.