Když jsem se rozhodl vrátit do sedla, měl jsem v hlavě jasno. Nebo spíš – měl jsem dojem, že mám jasno. Do města přece ideální volba: skládačka! Malý, skladný stroj, elegantně zaparkovatelný v práci i v bytě, a hlavně – nostalgie. U tety jsem jako malý brázdil ulice právě na skládačce a připadal si jako cyklistický Indiana Jones. Tehdy jsem s ní přejížděl obrubníky, drncal po panelkách a zvládal i terén, kde by dnes odpadlo i slušné horské kolo. Jasně, možná jsem měl zkreslené dětské vnímání. Ale stejně – vzpomínky rozhodly.
Koupil jsem si skládačku. Přidal jsem nosič, vozil batoh, jezdil do práce. Fungovalo to. Ale někde hluboko jsem cítil, že to není ono. A tak přišel nápad – v mém případě spíš „Nápad“ s velkým N, jak tomu doma říkáme. Co kdybych si kolo postavil sám?
Nejen, že bych měl originální stroj, ale možná bych konečně získal i ty tolik potřebné manuální dovednosti, o kterých se moje okolí domnívá, že zůstaly někde na úrovni leporela a plastelíny.
Sehnal jsem čtyři stará kola za pár stovek. Dvě jsem rozebral do posledního šroubku – a jejich torza vynesl na zádech do sběrného dvora. To už je samo o sobě celkem slušný výkon. Zbyly mi dvě, na které jsem namontoval pozůstatky z již zmíněných dvou. Byl jsem na to hrdý. Až do první vyjížďky.
Zápěstí bolela, něco drnčelo, řetěz padal, brzdy brzdily – zhruba stejně jako slib, že letos začnu cvičit. Tak jsem své dílo raději odvedl do servisu. Tam se mu dostalo odborné péče, na kterou jsem já už neměl čas, nářadí ani nervy. Bylo z toho solidní starší XCéčko – takový veterán, ale svižný.
Jenže pak přišla zima. A jak to tak bývá – kola se uložila k zimnímu spánku. Sklep je přivítal s otevřenou náručí.
Následující jaro mě nenechalo v klidu. Slunce, vzduch, energie! Vytáhl jsem kolo. Ujel pár kilometrů. A… zas to nebylo ono.
Rozhodl jsem se, že tentokrát k tomu přistoupím vědecky. Otevřel jsem Google. Pak YouTube. Pak diskuzní fóra. Během několika večerů jsem se stal internetovým expertem na cyklistiku. Můj mozek se změnil na katalog. Vím jistě, že bych dokázal někoho v tramvaji přinutit vystoupit o dvě zastávky dřív, jen aby nemusel poslouchat výklad o výhodách a nevýhodách odpružené vidlice.
A pak jsem objevil Gravel. Není to silnička, není to horské kolo. Je to takový cyklistický paradox. Volnost, lehkost, všestrannost. Možná mě oslovil i proto, že jsem kdysi, jako středoškolák, ochotně vstával ve dvě ráno, jen abych viděl finální etapu Tour de France. A možná taky proto, že jsem chtěl zkusit něco úplně nového.
Ale… zvládne to moje krční páteř? V zádech mi něco křupe, píchá a občas mi přijde, že se mi záda zkouší složit do origami. Lékařská zpráva tvrdí něco o bortících se obratlech. Kdo ví, jestli je vůbec potřebuji? Ale – dokud to nezkusím, tak to nezjistím.
Koupil jsem Gravela. Nádhera. Teda – než jsem na něj sedl. Několik dní jsem ho ladil. Polohoval představec, měnil omotávku, zkoumal úhel náklonu brzdových pák. Moje záda křičela. Moje zápěstí plakalo. Po pár vyjížďkách jsem si přiznal porážku: Tohle sám nedám.
Ale aspoň jsem měl kolo.
A měl jsem jich víc.
„Ty že si minimalista?“ pronesla jednoho dne moje žena, když ve sklepě objevila šestý rám.
„Pravda… každý správný minimalista potřebuje aspoň šest kol.“
Zasmál jsem se. Ona ne.
Rozhodl jsem se vyhledat odborníka. A tehdy jsem objevil pojem Bike-fitting.
Ale o bike-fittingu a manželčině rostoucím nepochopení až příště…