Aneb: Chodím rád. A chodím sám.
Někteří lidé chodí ve dvou. Někteří ve skupině. Někteří se psem. A někteří jen s mobilem v ruce a vteřinovou potřebou všechno fotit. Já chodím sám. Ne snad proto, že bych byl asociál (i když… no dobře, já jím jsem, přiznávám se), ale protože mi samota dává prostor. A klid. A hlavně – nikoho nezdržuju a nikdo nezdržuje mě. A to je, přátelé, luxus.
Chodit sám je trochu jako vařit si pro jednoho – někomu to přijde smutné, ale mně to přijde chytré. Nikdo ti neříká, kam máš jít, kdy si máš dát pauzu nebo proč už zase koukáš na tu starou vrbu, jako bys čekal, že tě osloví.
Chodím sám, protože se se sebou dobře snáším. Teda většinou.
Chůze o samotě je zvláštní druh dialogu. Nevedeš ho s někým jiným, ale se sebou. A jak víme, tenhle rozhovor není vždy úplně příjemný. Občas se totiž člověk dostane k otázkám, které jsou jinde schované pod vrstvami ruchu, zábavy, podcastů a nekonečných seznamů úkolů. Ale právě ty tiché momenty mezi kroky – tam to všechno vyplouvá. Jak je na tom tvoje práce? Tvoje vztahy? Tvoje zdraví? Tvoje duše? A co jsi to včera vlastně večer jedl?
Být sám se sebou znamená přiznat si i to, co jsi celý den vytlačoval. Někdy je to příjemné. Někdy ani trochu. Ale vždycky je to opravdové.
Samota při chůzi není osamělost. To je důležitý rozdíl. Osamělost je prázdnota, do které tě nikdo nechce doprovodit. Samota je naopak prostor, který sis vytvořil pro sebe. Jako když si doma vypneš rádio, zavřeš dveře a konečně slyšíš vlastní dech. A hodiny tikat. A souseda, jak zase vrtá, protože rekonstruuje už od roku 2004 a očividně ještě není hotov.
Samota je dar. Ve světě, kde nás pořád někdo chce: firma, rodina, algoritmus, notifikace, chytré hodinky, asistent na chytré žárovce… je docela fajn jít chvíli s někým, kdo tě fakt chápe. Se sebou.
Někdy si říkám, že tyhle moje procházky jsou vlastně taková terapie. Jen bez terapeuta. Tím pádem i bez placení. Což je ekonomicky výhodné, i když terapeut by asi méně komentoval, že zas funím do kopce jako parní lokomotiva z roku 1893.
Taky je to praktické. Nemusíš se s nikým domlouvat, kdy vyrazíte. Neřešíš tempo. Nepřemýšlíš, jestli mluvíš moc, nebo málo. Jen jdeš. A občas – když máš štěstí – potkáš sám sebe. Takového, jakého si pamatuješ z doby, kdy jsi ještě měl čas jen tak být. Sedět v trávě. Koukat na nebe. Dělat věci jen proto, že tě baví. Ne protože musíš, měl bys nebo by to vypadalo dobře na Instagramu.
Chodím rád. A chodím sám. A čím jsem starší, tím víc to vypadá, že je to záměr, ne náhoda. A že už vlastně nepotřebuju při každé cestě dojít někam. Někdy úplně stačí, že jdu – a že si s tím divným týpkem v mojí hlavě zase trochu pokecáme.
A navíc – když jdu sám, můžu si v klidu povídat nahlas. A nikdo si nemyslí, že jsem blázen. Jen že mám handsfree.