Aneb: Jak jsem zjistil, že tahat batoh je vlastně sport.
Chodím rád. A chodím sám. O tom už jsme si povídali. Ale víš, co mě na tom baví čím dál tím víc? Že to jde posunout ještě dál. Je to trochu jako s kávou: nejdřív ti stačí obyčejný rozpustný, pak přijde espresso, cold brew a nakonec se přistihneš, jak googlíš domácí pražení zelených zrn. No a s chůzí to mám podobně.
Jednoho dne jsem totiž zjistil, že když si na záda hodím těžký batoh, nechodím jen tak. Já sportuju. A ten sport má dokonce i jméno. Říká se mu rucking. Vypadá to mnohem důležitěji než obyčejné „jdu na procházku s batohem plným nesmyslů, které bych tam normálně netahal“. A hned se cítíš trochu jako borec. Nebo aspoň jako někdo, kdo má plán.
Od té doby se už nesnažím batoh odlehčit. Naopak. Přemýšlím, co bych tam ještě mohl přihodit, aby to mělo tu správnou sportovní váhu. Láhev s vodou? Jasně. Náhradní mikina? Pro jistotu. Kniha, kterou stejně venku číst nebudu? Určitě. Občas mě napadne, že bych tam dal i dlažební kostku, ale pak si řeknu, že to by mohlo působit trochu divně, až se mě někdo zeptá co v tom batohu tahám.
Je to skvělý. Nejenže mám ze sebe dobrý pocit, protože přece trénuju, ale navíc se můžu na konci dne pochválit, jak jsem krásně sportoval. A zadarmo. Nemusím do fitka, nepotřebuju činky, nepotřebuju trenéra, co na mě křičí, že to mám dát ještě dvakrát. Můj batoh mi to řekne sám. Tiše. A neúprosně.
Navíc když jdeš s batohem, zjistíš, že se nemusíš tolik hnát. Najdeš si svoje tempo. Kroky se srovnají, dech se uklidní, myšlenky se rozběhnou jinam. A nakonec dorazíš domů nejen unavený, ale i vyčištěný. Trochu jako kdybys byl v hlavě vyvětrat.
Od té doby mám nový plán. Nový cíl. Být rychlejší, být vytrvalejší. Nenosit méně, ale nosit více.
A tak už se vlastně ani neprocházím.
Já teď praktikuju chůzi.
Zní to vznešeněji, skoro až terapeuticky. Jako by to bylo něco mezi meditací, sportem a tichou vzpourou proti světu, který pořád někam spěchá. A já? Já si jdu. Se svým batohem, se svými myšlenkami a se svým mírně funícím já. A raduju se z toho, že ten malý velký sportovní sen, který si plním, nemá lajny, rozhodčí ani časomíru. Jen moje kroky. A tichý souhlas toho divného týpka v mojí hlavě.