Aneb: Proč chodím radši než jezdím?
Kdysi jsem si myslel, že udržitelnost je slovo pro ekologické projekty, třídění odpadu a návrhy chytrých měst. Až později mi došlo, že pro mě je to hlavně o tom, co vydržím já sám. Dlouhodobě. Bez toho, aby to bylo jen sezónní nadšení, které za tři týdny skončí ve sklepě vedle zimních pneumatik a rotopedu (který mi mimochodem donedávna sloužil skvěle — jako věšák na bundy).
Takže jsem začal zkoumat, co to vlastně znamená, udržitelný pohyb.
Kolo mě tak nějak omezuje
Kolo je super. Opravdu. Člověk jede, vítr mu čechrá vlasy (pokud zrovna nemá helmu) a krajina mizí pod koly. Ale popravdě? Než se dostanu k tomu, abych opravdu jel, musím projít malým logistickým peklem.
Vytáhnout kolo ze sklepa. Najít helmu. Najít zámek. Zkontrolovat, jestli mám dost nafouknuté gumy. Jestli mi něco necvaká na přehazovačce. A pak se proplést mezi paneláky, zaparkovanými auty, vynadat si za to, že jsem zas zapomněl rukavice, a konečně se dokodrcat na cyklostezku.
Když už se dostanu na tepovku, kterou mi sportovní hodinky milostivě schválí jako kardio zónu, tak už to stejně otáčím, protože je čas se vrátit domů.
A pak je tu chůze
Chůze je geniálně jednoduchá.
Prostě se obuješ, hodíš batoh na záda a jdeš. A to je celé. Batoh mám pořád těžký (o tom, co všechno v něm tahám, si můžeme popovídat jindy — věř mi, je to zábavná inventura). A už po prvních dvou blocích cítím, jak mi tepe krev v hlavě a pot se dere na čelo.
Ani nejsem zdaleka tak daleko jako bych byl na kole, a už mám splněno, zavařeno, odtrénováno. Moje hodinky radostí vrní, protože hurá, aktivní zóna, a já mám radost, že se nemusím vracet z desátého kilometru. Stačí se prostě otočit a jít domů.
Udržitelnost v praxi
A to je pro mě to kouzlo.
Ne že bych kolo zavrhl. Ale chůze mě neomezuje. Nemusím nic hledat, zamykat, pumpovat, mazat ani plánovat. Prostě vyrazím. A kdykoliv můžu skončit. Nebo jít dál.
Je to tak jednoduché, že mi vlastně přijde divné, proč jsme někdy hledali něco složitějšího.