Aneb: Proč jsou všechny ty věci důležité?
Nosím těžký batoh. Opravdu těžký. Ne proto, že bych chtěl trpět (i když… kdo ví, možná si na to moje podvědomí potrpí), ale protože mi to dává smysl. Každý krok s touhle zátěží je malá vzpoura proti pohodlí, připomínka, že tělo pořád něco zvládne — a taky pojistka proti tomu, abych večer doma moc nefňukal, že jsem vlastně nic nedělal.
Ale co v tom batohu mám? Inu… můj batoh vypadá spíš jako zavazadlo pro přežití v postapokalyptickém světě. Chybí už jen mačeta, pár konzerv psího žrádla (zatím) a roztomilý maskot, který mě v poslední kapitole stejně zradí. Všechno ostatní tam najdete. A všechno má svůj důvod. Tedy aspoň v mojí hlavě.
Nosím s sebou svou Bibli. Ne aplikaci v mobilu, ale tu opravdovou — papírovou, trochu ohmatanou, s ušmudlanými rohy. Protože některé věci prostě do elektroniky nepatří. A protože ve světě, který se točí rychleji než moje myšlenky, mi dává něco stálého, čeho se můžu držet. Nikdy nevíš, kdy narazíš na tiché místo, opuštěnou lavičku, nebo třeba na konec světa. A já chci být připravený. Chci mít možnost si sednout, vykašlat se na kroky i na všechny starosti a na chvíli se ztratit v příběhu, který přežil staletí. A když ji pak nevezmu do ruky celý měsíc? Nevadí. Je tam.
Pak mám v batohu zápisník a tužku. Protože některé myšlenky nejsou na mobil. Potřebují papír, aby dostaly váhu. A navíc — papír tě nikdy nevyruší notifikací, že Pepa dal srdíčko na tvůj ranní croissant. A kdyby se civilizace náhodou zhroutila, pořád můžu psát kroniku pádu lidstva ručně. Román „Jak jsem šel na procházku a skončil u kmene kočovných kanibalů“ se přece nenapíše sám.
Mám tam větrovku navíc, kdyby se ochladilo. A samozřejmě powerbanku, protože žijeme ve 21. století. Ale upřímně — víc než nabitý mobil potřebuju pocit, že mám nabito. To mě uklidňuje. Postapo romantika je fajn, ale pořád si chci pouštět hudbu a občas zjistit, kolik kroků jsem ušel, než mě sežere medvěd.
Je tam i lékárnička. Malá, ale poctivá. Nejen na puchýře a odřeniny, ale i pro dobrý pocit, že kdyby někdo padl do příkopu, jsem ten týpek, co má aspoň náplast. Klidně s Hello Kitty, protože jinou jsme zrovna doma neměli.
Samozřejmě nůž. Malý, kapesní, ale ostrý. Ne že bych plánoval souboje s divočáky nebo mutanty, spíš pro případ, že budu potřebovat rozříznout sáček s proteinovou tyčinkou. Nebo přeříznout šňůrku, kterou jsem si omylem přivázal botu k batohu.
Pak základní potravinový balíček. Káva — protože bez kávy by to nebylo nikdy ono. Nějaké ty proteinové tyčinky, ořechy, sem tam sušené maso. Hlad je potvora a nikdy nevíš, kdy ti procházka ujede na pět hodin a najednou stojíš někde v lese s vrčícím žaludkem.
Nezbytný je taky plechový hrneček. V čem bych si jinak uvařil svou poslední kávu? Vlastně v čem bych si uvařil jakoukoli kávu, když dostanu chuť někde uprostřed pole, kde nejbližší kavárna je vzdálená tři vesnice?
A filtr na vodu. Jo, vážně. Protože romantika survival videí na YouTube se mě asi trochu dotkla. Ale taky protože člověk nikdy neví – a jestli mám někdy pít vodu z potoka, chci aspoň mít jistotu, že mě nezabije nic menšího než pstruh.
Pak drobnosti, které jsou možná nejdůležitější: zapalovač, plaštěnka, ponožky, papírové kapesníčky (nechci skončit jako Pepíno, kdyby nebyl po ruce lopuch). A pár dalších maličkostí, co by se mohly zdát směšné — ale dohromady tvoří malý mobilní svět, ve kterém jsem připravený na cokoli.
V pracovní dny tam najdete notebook, abych mohl pracovat. Což většinou znamená, že sedím, tvářím se důležitě, a pak stejně skončím na YouTube.
Nabíječka. Protože bez ní by byl notebook jen prastarý šperk, co ukazuje, že jsem kdysi býval produktivní.
A nesmím zapomenout na krabičky s jídlem. Vařím si je každý den — ne proto, že by mi to šetřilo peníze (upřímně, často to vyjde nastejno, nebo i dráž), ale protože se snažím žít a jíst zdravě. A když v práci vytáhnu vlastní oběd místo pizzy z donášky, mám prostě dobrý pocit.
Možná ten batoh není ani tak pro přežití ve vnějším světě, jako spíš v tom mém vlastním. Každá ta věc mi připomíná, že mám čas. Na ticho, na modlitbu, na drobné radosti a přemýšlení. A že i když jdu jen kousek za město, je to vždycky trochu výprava.
Tak proto je můj batoh těžký.
A proto si ho s radostí házím na záda, kdykoli vyrážím ven.
Nikdy nevíš, kdy se ti to všechno bude hodit.