Aneb: Proč jsou všechny ty věci důležité? Nosím těžký batoh. Opravdu těžký. Ne proto, že bych chtěl trpět (i když… kdo ví, možná si na to moje podvědomí potrpí), ale protože mi to dává smysl. Každý krok s touhle zátěží je malá vzpoura proti pohodlí, připomínka, že tělo pořád něco zvládne — a taky pojistka […]
Co tahám v batohu? Read More »
Aneb: Proč si záměrně tahám záda? Rucking! = chození s těžkým batohem na zádech, pro někoho trochu divná disciplína, pro jiného elegantní způsob, jak si namlátit svaly, aniž by musel mezi činky a proteiňáky. Kdysi jsem si myslel, že když je batoh těžký, tak je to problém. Že je lepší odlehčit, vyházet, zredukovat, protože „přece
Aneb: Proč chodím radši než jezdím? Kdysi jsem si myslel, že udržitelnost je slovo pro ekologické projekty, třídění odpadu a návrhy chytrých měst. Až později mi došlo, že pro mě je to hlavně o tom, co vydržím já sám. Dlouhodobě. Bez toho, aby to bylo jen sezónní nadšení, které za tři týdny skončí ve sklepě
Udržitelnost pohybu Read More »
Aneb: Jak jsem zjistil, že tahat batoh je vlastně sport. Chodím rád. A chodím sám. O tom už jsme si povídali. Ale víš, co mě na tom baví čím dál tím víc? Že to jde posunout ještě dál. Je to trochu jako s kávou: nejdřív ti stačí obyčejný rozpustný, pak přijde espresso, cold brew a
Nový plán, nový cíl Read More »
Aneb: Chodím rád. A chodím sám. Někteří lidé chodí ve dvou. Někteří ve skupině. Někteří se psem. A někteří jen s mobilem v ruce a vteřinovou potřebou všechno fotit. Já chodím sám. Ne snad proto, že bych byl asociál (i když… no dobře, já jím jsem, přiznávám se), ale protože mi samota dává prostor. A
Umění jít sám se sebou Read More »
Jít na procházku bez sluchátek? To přece nedává smysl. Jako jíst bez videa na YouTube, běžet bez playlistu, nebo… no, vlastně dělat cokoliv bez toho, aby ti do hlavy neustále proudil nějaký obsah. Vždyť ticho je nepříjemné. Divné. Neproduktivní. A hlavně – co kdyby mi utekla další epizoda podcastu o seberozvoji, kde se dozvím, že
Umění jít bez sluchátek Read More »
Aneb: Proč není důležité, kolik šlápnutí dám, ale proč vůbec šlapu. Už pár dní se na kolo jen dívám. Opřený o zeď, leskne se v rohu jako výčitka. Nemluvím s ním. Ani ono se nesnaží navázat konverzaci.Jsme ve stadiu tiché domácnosti. Z počáteční euforie z nového začátku se nějak vyklubala pochybnost. A z pochybnosti tiché
Možná to není o kole. Možná je to o mně. Read More »
Aneb: Možná mám blbý krk – a možná jsem jen blbej já. Bolest. Ne ta dramatická, která tě složí na kolena a donutí volat záchranku. Ale ta tichá, otravná, všudypřítomná. V oblasti mezi krkem a rameny, kde se usadí jako nezvaný host a odmítá odejít. Bolest trapézů jako připomínka, že tělo má paměť. A že
Když už člověk vlastní čtyři kola, měl by aspoň na jednom umět jezdit bez bolesti. Vrátit se k jízdě na kole a zažívat zase tu radost z ní. To byl přeci můj cíl. Po každé vyjížďce jsem se místo toho vracel domů zkroucený jak paragraf, a moje zápěstí i záda připomínala personální protestní akci: „Tohle
Když jsem se rozhodl vrátit do sedla, měl jsem v hlavě jasno. Nebo spíš – měl jsem dojem, že mám jasno. Do města přece ideální volba: skládačka! Malý, skladný stroj, elegantně zaparkovatelný v práci i v bytě, a hlavně – nostalgie. U tety jsem jako malý brázdil ulice právě na skládačce a připadal si jako
Jak jsem (ne)vybral nové kolo Read More »
