Jak jsem si koupil nové kolo

Aneb: Proč není důležité, kolik šlápnutí dám, ale proč vůbec šlapu. Už pár dní se na kolo jen dívám. Opřený o zeď, leskne se v rohu jako výčitka. Nemluvím s ním. Ani ono se nesnaží navázat konverzaci.Jsme ve stadiu tiché domácnosti. Z počáteční euforie z nového začátku se nějak vyklubala pochybnost. A z pochybnosti tiché […]

Aneb: Možná mám blbý krk – a možná jsem jen blbej já. Bolest. Ne ta dramatická, která tě složí na kolena a donutí volat záchranku. Ale ta tichá, otravná, všudypřítomná. V oblasti mezi krkem a rameny, kde se usadí jako nezvaný host a odmítá odejít. Bolest trapézů jako připomínka, že tělo má paměť. A že

Když už člověk vlastní čtyři kola, měl by aspoň na jednom umět jezdit bez bolesti. Vrátit se k jízdě na kole a zažívat zase tu radost z ní. To byl přeci můj cíl. Po každé vyjížďce jsem se místo toho vracel domů zkroucený jak paragraf, a moje zápěstí i záda připomínala personální protestní akci: „Tohle

Když jsem se rozhodl vrátit do sedla, měl jsem v hlavě jasno. Nebo spíš – měl jsem dojem, že mám jasno. Do města přece ideální volba: skládačka! Malý, skladný stroj, elegantně zaparkovatelný v práci i v bytě, a hlavně – nostalgie. U tety jsem jako malý brázdil ulice právě na skládačce a připadal si jako

Léta běží. A s nimi i já. Tedy… spíš chodím. A když už běžím, tak většinou za autobusem. Ale to není ono. Někde uvnitř mě zůstala ta dětská radost z pohybu, z větru v obličeji, z toho, že kousek světa projedu jen díky vlastnímu šlapání. A tak mě jednoho dne napadla troufalá myšlenka: Co kdybych

Za mých mladých let… Tak takhle nějak bych už také mohl začínat svá vyprávění. Což o to, věk na to už mám. Jen si nejsem jistý, že by se našel posluchač. Natož čtenář. Ale dejme tomu, alespoň pro tentokrát. (A kdyby náhodou nikdo neposlouchal, tak aspoň já si to rád přečtu.) Za mých mladých let