Když už člověk vlastní čtyři kola, měl by aspoň na jednom umět jezdit bez bolesti. Vrátit se k jízdě na kole a zažívat zase tu radost z ní. To byl přeci můj cíl. Po každé vyjížďce jsem se místo toho vracel domů zkroucený jak paragraf, a moje zápěstí i záda připomínala personální protestní akci: „Tohle dělat nebudeme!“
A tak jsem se rozhodl vyhledat pomoc odborníka. Ne na záda. Ne na duši. Ale na posed. Ano, čtete správně: posed. Objevil jsem pojem bike-fitting.
Vysvětlit bike-fitting někomu, kdo o cyklistice ví jen to, že „ty kola zacláněj ve sklepě“, je náročné. Ale když jsem doma nadhodil, že si objednám schůzku, dostalo se mi jen mlčenlivého pohledu. Ten typ pohledu, co říká:
„Už jsi měl období s espresso mlýnkem, s mechanickým psacím strojem, s jogurtovou kulturou a domácí pastou. Teď tedy bike-fitting. Fajn.“
Co to vlastně je, ten bike-fitting?
Pro nezasvěcené: bike-fitting je takový seřizovací rituál pro tělo i kolo. Jdete do studia, kde vás změří, nafotí, posadí na kolo a sledují, jak se kroutíte. Podle toho vám nastaví výšku sedla, délku představce, sklon řídítek, ale taky třeba polohu kufrů na tretrách. Je to věda. A taky trochu magie.
Já jsem tam šel s bolestmi a odcházel s nadějí. A s novým předstem, jinak natočenými páčkami a vědomím, že všechno, co jsem si doma „vychytal“, bylo vlastně úplně špatně.
Mezitím doma…
Když jsem přišel domů a začal znovu omotávat upravená řídítka, žena to sledovala tiše. Podezřele tiše.
„Tak co, už ti to sedí?“ zeptala se po chvíli.
„Jo. Tohle je vědecky ověřený posed. Měřili mě laserem.“
„To je skvělý. A mě kdo změří, kolik místa ty kola zabírají?“
Tohle není výčitka. Tohle je manželsky zabalený ultimát. Jakože „já ti nic nezakazuju, ale připomeň mi, proč máme v předsíni místo botníku pumpičku na vidlice?“
Tak jsem jí to zkusil vysvětlit. O bolestech. O ergonomii. O výšce sedla. O biomechanice.
Někde mezi větami „optimální kadence šlapání“ a „přirozený úhel zápěstí“ se zvedla, odešla do ložnice a zavřela za sebou dveře. Když jsem za pár minut nakoukl dovnitř, četla si na mobilu něco o „životě s cyklistou“ a dělala, že mě nevidí.
Ale výsledek?
První jízda po fittingu? Úleva. Sedělo to. Záda si přestala stěžovat. Zápěstí přestalo brečet. Najednou to nebylo jen o tom „jet“, ale „jet rád“.
Zase jsem měl pocit, že kolo není můj nepřítel, ale parťák.
A přesto … není úplný konec příběhu. Ještě mě čeká jedna schůzka, kde kolo doladíme. Přeci jen bolest trapézů a krční páteře se neustále vrací. Začínám mít pochybnosti, jestli je ergonomie mého těla kompatibilní s ergonomií kola. Možná jsem opravdu jen vyhodil peníze – za nové kolo, za fitting, a nakonec za své vlastní nadšení.
A žena? Neodpustila si poznámku:
„Jo, teď už jen najít někoho, kdo ti udělá fitting na ten tvůj minimalismus.“
Zasmála se.
Já ne.