Aneb: Proč není důležité, kolik šlápnutí dám, ale proč vůbec šlapu.
Už pár dní se na kolo jen dívám. Opřený o zeď, leskne se v rohu jako výčitka. Nemluvím s ním. Ani ono se nesnaží navázat konverzaci.
Jsme ve stadiu tiché domácnosti.
Z počáteční euforie z nového začátku se nějak vyklubala pochybnost. A z pochybnosti tiché zadumané večery s pytlíkem ledu na krku a trapným pocitem, že to celé možná nemělo být o kole.
Přemýšlím.
Možná až moc.
Možná ten nápad „vrátit se do sedla“ nebyl o kondici. Možná to nebylo o pohybu.
Možná to bylo o něčem jiném. O věku. O sobě. O tom, že se člověk jednou ráno probudí, podívá se do zrcadla – a říká si: „Kdo jsi?
Co jsem vlastně čekal?
Že si sednu, odšlapu třicet kiláků a vrátí se mi ten kluk z dětství? Ten, co měl kolena od bláta, kapsu plnou hašlerek a představu, že svět je velký a on ho celý projede?
Jenže realita dneska je jiná.
Místo hašlerek nosím Ibalgin. Kolena sice nemám od bláta, zato jsou od gelu proti bolesti.
A svět? Svět je pořád velký. Jen už nemám takovou chuť ho celý dobývat. Vlastně jsem rád, když dojedu do obchoďáku a zpátky bez křeče.
Cyklista v hlavě
Největší boj nevedu v kopci. Vedu ho v hlavě. Nejde o to, kolik ujedu. Ale proč vůbec jedu.
Co se snažím dohnat? Komu chci něco dokázat?
A tady se to zlomí:
Možná nikomu. Možná jen sobě. Možná si jen připomínám, že ještě můžu. Že mám nohy, hlavu a chuť zkusit něco znovu. I když už jsem se dávno naučil sedět pohodlně doma.
A tak si říkám – možná nejsem cyklista.
Možná jsem jen chlap, co občas potřebuje vědět, že ještě někam směřuje. I kdyby to bylo pomalu a s funěním.
Začínám mít podezření, že to kolo je jen záminka. Záminka, jak si dát chvíli pro sebe. Jak se na hodinu vymazat z kalendáře všech ostatních, včetně sebe samotného. A jen tak být. Šlapat. Čučet kolem. Nechat si ofouknout myšlenky.
Možná je to vlastně taková terapie. O dvou kolech. Bez terapeuta, zato s přilbou.
A tak zítra… možná
Zítra na něj možná zase sednu. Možná ne. Možná jen půjdu kolem a pohladím sedlo jako starého kamaráda, který na mě nezanevřel, i když jsem ho nechal stát.
Možná zítra zase nasednu.
Možná to bude bolet.
Možná budu nadávat.
Ale taky je šance, že budu mít ten hloupý, spokojený úsměv jako tehdy – když mi bylo dvanáct a jel jsem jen tak, s větrem v obličeji a bez důvodu.
A možná, že to celé opravdu není o kole.
Ale o tom, že nechci zůstat stát.