Aneb: Možná mám blbý krk – a možná jsem jen blbej já.
Bolest. Ne ta dramatická, která tě složí na kolena a donutí volat záchranku. Ale ta tichá, otravná, všudypřítomná. V oblasti mezi krkem a rameny, kde se usadí jako nezvaný host a odmítá odejít. Bolest trapézů jako připomínka, že tělo má paměť. A že si pamatuje, že kolo není gauč.
Nové kolo. Výdechy radosti, vítr ve vlasech (dobře, těch pár co zbylo), slunce nad hlavou a pocit, že tohle byl ten nejlepší nápad od dob, co jsem si pořídil French press. Všechno to mělo být jinak.
Po fittingu jsem čekal revoluci. Tělo vyladěné, geometrie dokonalá, posed jak z katalogu. První jízdy tomu napovídaly – konečně záda neřvala, zápěstí držela a nadšení rostlo.
Začal jsem pochybovat
Něco je špatně. Ne s kolem – to je krásné, nové. Ale něco je špatně ve mně.
Začínám mít podezření, že ergonomie mého těla není kompatibilní s ergonomií kola.
Možná jsem si měl místo bike fittingu objednat fyzio scan s diagnózou „nepružný čtyřicátník s přehnanými ambicemi a slabou střední částí těla“.
Možná moje tělo prostě není určené pro sport. Možná nejsem zrozený k tomu, abych se elegantně nesl krajinou s lehkostí horského kozorožce.
Možná jsem… krční páteří kompatibilní tak maximálně se stacionárním kolem a podcastem o duševním zdraví.
A tak sedím, držím si krk, koukám na to své krásné nové kolo – a přemítám.
Kolik mě stálo. Kolik času, úprav, nastavování, ladění.
A hlavně: kolik nadějí jsem do něj vložil.
Všechno to dávalo smysl – nový rám, kratší představec, štelování sedla v milimetrech, naklopení páček přesně podle tabulek.
Ale jak to, že i přesto, když vyjedu, tak po hodině vypadám, jako bych se vracel z pracovního pohovoru v polní nemocnici?
Možná jsem naletěl
Možná jsem naletěl sám sobě. Když jsem do toho šel, byl jsem nadšený. Našel jsem ztracený elán, trochu toho klukovského „hele, jdu do toho znova“. Jenže dneska… dneska se místo euforie dostavil účet.
Doslova i obrazně.
Cena kola? Nechci to říkat nahlas.
Cena za fitting? Kdyby mi někdo takhle polohoval sedačku v autě, ani bych mu nepoděkoval.
Cena za vlastní nadšení? Přesně tolik, kolik stojí ztratit víru v návraty.
A to nemluvím o tom, že místo projížďky si dávám YouTube videa s bolavými cyklisty, kteří v tom hledají duchovní smysl. (Spoiler: žádný není, jen zkrácené hamstringy a špatně nastavené sedlo.)
Co když ten problém nejsem já v kontextu kola… ale já jako takový?
Co když to není o biomechanice, ale o tom, že jsem si na kole jen přál být někým jiným? Lehčím. Rychlejším. Klidnějším.
A teď, když realita nepřichází, přichází pochybnosti.
Přijde mi to líto
Jako bych něco zkazil. Možná jen iluzi, že bude stačit koupit si kolo a tělo si vzpomene. Jenže ono si vzpomnělo. Ale na všechno. Na sezení, na gauč, na roky bez protahování. Na každé „zítra začnu“.
A já teď sedím doma, trochu nas*aný, a říkám si: „Co když to prostě nebyl dobrý nápad?“
Krize středního věku se neprojevuje jen nákupem kabrioletu.
Někdy se tváří jako karbonová vidlice s pohodlným sedlem.
Jenže místo radosti z jízdy přináší otázky typu:
Neudělal jsem chybu?
Nejde to celé nějak zpátky?
Nebylo mi líp, když jsem měl kolo za pětistovku a řešil jen píchlou duši a kolik mi zbylo na párek v rohlíku?
A hlavně: proč mě proboha bolí i místa, která jsem doteď ani neměl?
Ale víš co?
Nechci se vzdát.
Protože kdybych to vzdal, tak bych musel přiznat, že jsem si možná koupil špatné kolo. A na to ještě nejsem připraven.
Protože ty trapézy bolí jen proto, že jsem konečně něco dělal.
A protože i přes pochybnosti tam někde pořád je ta dětská radost – z kola, z větru, z toho pocitu, že aspoň na chvíli je svět v pohybu.
Tak si dám pauzu. Protáhnu se. Možná zajdu k fyzioterapeutovi. A pak… možná zase sednu na kolo.
Třeba to není konec.
Třeba je to jen další fáze.
A třeba ten krk prostě potřebuje víc času než zbytek těla.
Moudro nakonec?
Možná. Možná je to jen přechodné. Možná si tělo zvykne. Možná se naučím víc protahovat.
A možná tohle všechno byla jen elegantní předehra k novému životnímu období: cyklistika s přiznanou bolestí a přehodnoceným očekáváním.
Ale i tak…
radši kolo než motorka.
A radši trapézy než trapasy.