Léta běží. A s nimi i já. Tedy… spíš chodím. A když už běžím, tak většinou za autobusem. Ale to není ono. Někde uvnitř mě zůstala ta dětská radost z pohybu, z větru v obličeji, z toho, že kousek světa projedu jen díky vlastnímu šlapání. A tak mě jednoho dne napadla troufalá myšlenka: Co kdybych se vrátil do sedla?
Není to jen nostalgie. I když přiznávám, že představa návratu k těm bezstarostným chvílím na kole, kdy jediné starosti byly, jestli stihnu být doma do večera a jestli mám dostatek vody v petce od kofoly, je lákavá. Ale dnes je to ještě o něčem jiném.
Proč zrovna kolo?
Je to svoboda. Nezávislost na jízdních řádech, kolonách, cenách benzínu i náladách spoluobčanů ve veřejné dopravě.
Je to terapie. Vážně. Na kole se dá vytočit, vyfunět, vydejchat, vyčistit hlava. Žádné gaučové rozjímání s čajem a podcastem nedokáže to, co půl hodiny v mírném kopci.
Je to návrat k sobě. S každým šlápnutím mám pocit, že se zase trochu vracím k tomu klukovi, co měl kdysi Oscara a do očí mu šlehaly vlasy zpod přilby (dobře, tehdy to byla spíš kšiltovka dozadu).
Je to omluvenka pro to, že jsem se zadýchal už na schodech. „To je v pohodě, zítra jedu zas na kole, to vyrovnám.“
Ale hlavně…
Možná se člověk s přibývajícími lety stává trochu pohodlnějším. Možná si říká: „Už to není pro mě.“ Jenže ve chvíli, kdy jsem zase usedl do sedla, zjistil jsem, že to není pravda. Tělo sice protestuje (zvlášť to místo, na kterém se sedí), ale duše jásá. A to je ten důvod.
Nejde o výkon. Nejsem závodník. Nechci rekordy. Chci jen zpomalit, být venku, cítit, že něco dělám pro sebe. A ano – možná chci trochu předběhnout čas. Nebo aspoň cukrovku.
Vrátit se do sedla není jen o kole. Je to o rozhodnutí nerezignovat. O tom, že i v čtyřiceti nebo padesáti nebo šedesáti můžeme začít znovu něco dělat s radostí. A bez výčitek. Bez plánů. Jen tak.