Aneb: Proč si záměrně tahám záda?
Rucking! = chození s těžkým batohem na zádech, pro někoho trochu divná disciplína, pro jiného elegantní způsob, jak si namlátit svaly, aniž by musel mezi činky a proteiňáky.
Kdysi jsem si myslel, že když je batoh těžký, tak je to problém.
Že je lepší odlehčit, vyházet, zredukovat, protože „přece proč bys tahal něco navíc, ne?“ Vyhazoval jsem z něj všechno „zbytečné“, redukoval, minimalizoval, skoro až zenově.
A pak jsem objevil kouzlo ruckingu. Nebo spíš – došlo mi, že už dávno rucking dělám, jen jsem o tom nevěděl.
No a teď?
Teď si hrdě tahám na zádech zátěž, kterou by mi záviděl i stěhovák v důchodu.
A říkám tomu sport.
Rucking v praxi (moje verze)
Oficiálně je to sport.
Něco mezi turistikou a posilováním. Vezmeš batoh, naložíš ho závažím (nebo jen tím, co taháš normálně — laptop, knížky, lahev vody velikosti sudu, někdy omylem půlku domácí lékárny) a vyrazíš.
Já to dělám jednoduše:
Hodím si na záda svůj batoh, který má v sobě všechno možné i nemožné. A místo toho, abych si stěžoval, jak je těžký, se teď poplácám po rameni, jaký jsem sportovec.
Z každého kroku se stává nejen cesta domů, ale i malý trénink.
Do kopce? Paráda, srdce jede, zadek maká.
Z kopce? Super na stabilitu a stehna.
Po rovině? Taky dobrý, aspoň můžu přemýšlet o smyslu života. A nebo o tom, co jsem to vlastně chtěl koupit v obchodě, kam jsem vyrazil.
Na tom všem mě nejvíc baví, že rucking je dokonale obyčejný.
Žádná speciální výbava (batoh už mám). Žádné členství v klubu. Žádná nutnost měnit oblečení, krom toho, že někdy radši vezmu starší tričko, protože pot se z něj pak méně vyčítavě směje.
Je to v podstatě starý dobrý životní přístup — když už stejně něco musíš nést, tak z toho udělej cvičení. A když už z toho děláš cvičení, tak si to užij.
Chůze + batoh = udržitelnost deluxe
A hlavně: je to udržitelné.
Nejen pro přírodu, ale i pro mě.
Žádná příprava, žádná logistika, žádné vymlouvání. Prostě jdu. A tahám. A mám z toho radost.
Taky mi to trochu připomíná život. Každý si něco neseme. Něco, co je těžké. Něco, co bychom možná radši odložili. Někdy si neseme věci, které jsme si do batohu sami dali. Jindy tam přihodí něco osud, okolnosti nebo lidé kolem nás. A stejně musíme jít dál.
Ale někdy z toho, co nás tíží, roste naše síla. Někdy to, co nás tahá k zemi, paradoxně dává našim krokům větší smysl. A rytmus.
Tak proč si aspoň neříkat, že to je sport? A že to má nějaký smysl?
Malá výhoda navíc
A ještě jeden bonus:
Když jdeš s těžkým batohem, nikdo ti nevytkne, že funíš. Že se potíš. Že ti teče z čela, jako bys běžel maraton.
Všichni to chápou. Máš přece těžký batoh.
Shrnutí pro všechny minimalisty
- Rucking je chůze + batoh.
- Batoh je těžký.
- Těžký batoh = sport.
- Sport = můžeš si dát doma víc večeře.
(A to je, přátelé, celá filozofie.)