Jít na procházku bez sluchátek? To přece nedává smysl. Jako jíst bez videa na YouTube, běžet bez playlistu, nebo… no, vlastně dělat cokoliv bez toho, aby ti do hlavy neustále proudil nějaký obsah. Vždyť ticho je nepříjemné. Divné. Neproduktivní. A hlavně – co kdyby mi utekla další epizoda podcastu o seberozvoji, kde se dozvím, že k naplněnému životu mi chybí už jen ranní ledová sprcha a správný typ hořčíku?
Dlouho jsem to měl stejně. Sluchátka byly moje druhá kůže. Nasazoval jsem je automaticky. Do práce, z práce, na nákup, při mytí nádobí. S nimi jsem nebyl nikdy sám. Pořád jsem měl v hlavě někoho, kdo mi něco říká – a tím pádem jsem nemusel poslouchat sám sebe.
A pak jsem jednou zapomněl sluchátka doma.
Nebylo to záměrné. Jen jsem je nechal v jiném batohu – a když jsem to zjistil, stál jsem už na začátku procházky. Mohl jsem se vrátit, samozřejmě. Ale nevrátil jsem se. A to bylo poprvé po mnoha měsících, kdy jsem šel ven jen tak. Bez doprovodu v uších. Bez soundtracku. Bez slov.
Bylo to zvláštní. Prvních pár minut jsem měl pocit, že mi někdo uřízl kus reality. Jako by svět najednou ztichl. Nebo jako bych byl na scéně bez scénáře. A pak – pomalu – jsem začal slyšet jiné věci. Ptáky. Své vlastní kroky. Hluk města. Vítr v listech. A hlavně: svoje vlastní myšlenky.
Bylo to děsivé.
Místo předpřipraveného obsahu na míru se mi v hlavě začaly ozývat otázky. Co to vlastně celý den dělám? Proč mě dnes ráno rozhodilo něco tak malého? A proč se vlastně tak urputně snažím pořád něco poslouchat? Odpovědi jsem nedostal. Ale i ty otázky byly fajn.
Ukázalo se, že to ticho není prázdnota. Jen jsem si na něj odvykl. A že moje hlava – i když často připomíná přeplněné hřiště ve školce – občas potřebuje prostě jen být sama. Bez komentáře. Bez hudby. Bez rozptýlení.
Od té doby to dělám velmi často. Vypnu podcast. Nezapnu muziku. Jen jdu. A světe div se – svět je pořád zajímavý. Lidi kolem si pořád povídají, ptáci pořád zpívají, tramvaje pořád cinkají. A moje hlava si to občas konečně může srovnat. Jako když otevřeš okno v zatuchlém bytě.
Nechci říct, že sluchátka jsou špatná. Pořád je mám rád. Pořád s nimi poslouchám hudbu při vaření, ponořím se do podcastu, když jedu vlakem. Ale už je nenosím vždycky. A to „občas bez“ se ukázalo jako větší změna, než bych čekal.
Takže jestli ti to zní jako nuda, zkus to aspoň jednou. Odejdi z domu bez sluchátek. Bez náplasti proti tichu. A třeba zjistíš, že tvůj svět zní mnohem líp, než sis myslel.
A taky, že ptáci dělají občas fakt divné zvuky.